Po Labi z Děčína do Drážďan

Nemusíme tak daleko, abychom objevili ………….
 

   Byly doby, kdy jseme se tady plavili na lodi s kamarádem. To už je pár let. Dostalo mne to tady už tehdy. Je to neskutečně krásný kraj Saska kolem řeky Labe. Už tehdy jsme si říkali. Stovky lidí na kajacích a kánoích píchají do oleje některých řek v Čechách a nevvužijí toho, že Labe od Ústí maže a utíká neuvěřitelným tempem do moře. Stačí splout pár kilometrů pod naše hranice a už je tu vodáků, kempů a veslo, určitě tak jako na řekách u nás. Rozdíl je jen v tom, že zde mluví německy, francouzsky i anglicky. Čecha jsme nepotkali. Jezdí tu jak kánoe, kajaky, veslice od singlu po osmy, tak hromady raftů. Všichni mávají a užívají si proudu řeky která se tu vine v malebných zátokách a meandrech zabořených hluboko do malebných údolí kopců a skal.

   Na raft, ani kánoe nebyl čas. Měli jsme loni jen víkend. Tak hurá na vlek Zodiaka s 25kW motorem a uháníme v sobotu ráno směrem Děčín. Sjíždíme na náplavku, loď do vody, zamknout auto s vlekem a už nás proud žene do známé úžiny. Již samotná plavba z Děčína do Hřenska je úchvatná pro svoji nádhernou scenérii obrovského kaňonu pískovcových skal a řekou Labe, která Vás nerušeně vede dál. Okolní skály vystupují z kaňonu stovky metru nad hladinu řeky a jako strážci střeží okolí. Vzpomínám na své horolezecké mládí, kdy jsem se toulal zas tam na hoře a shůry jsem plesal při pohledu na třpytící se stužku řeky pod námi. Dnes tedy obráceně.

   Po chvíli vjíždíme do Hřenska, malé hraniční obce která tvoří vstupní bránu do Národního parku České Švýcarsko. Svoji polohou na soutoku řek Labe a Kamenice, je se svými 115 m.n.m. nejníže položeným místem v České republice. I pres velmi nízkou nadmořskou výšku vytváří okolní krajina pozoruhodný jev, díky němuž budete mít pocit jako by jste byli na horách. Málo kdo ví, že Hřensko a jeho okolí bylo také obrovskou inspirací pro tvorbu světoznámého spisovatele pohádek Hanse Christiana Andersena, který několikrát toto místo navštívil. Byl celou oblastí natolik okouzlen , že musel svoji návštěvu zopakovat.

   Na hranicích nás celníci posílají dál, že si nás kolegové odchytí. A taky že jo. Jak vyplujeme už na nás mávají. Vše je však bez problému. Blížíme se k příhraničnímu městečku Bad Schandau, které všichni co jezdili před lety do Drážďan nakupovat záclony, boty a dětské zboží velmi dobře znají. Zde začínal strach a pocení. Cestou tam, jestli ty marky najdou, cestou zpět aby nepoznali, že jsem staré boty vyhodil v NDR a jedu v nových. Oni ale byli na to připraveni. Řada lidí v Čelákovicích vystupovalo s igelity na nohou. To už je pryč.

   Jisté je, že toto městečko je jeden z výchozích bodu pro putování po Saském Švýcarsku. Je uznáváno jako nejstarší lázeňské město v Sasku, kde byl už v 18.století objeven léčivý pramen. Dnes je velkým lákadlem "Toskana Therme" termální lázně, které byli nově rekonstruovány po povodních. Nachází se zde několik bazénů. V areálu je několik saun, wellnes- oddělení a restaurace. Termální voda obsahující sůl v tomto bazénu dovoluje beztížné vznášení a snění pomocí techniky "Liquid Sound", barev, světla a tónů a vůní - takto popsanému bazénu by se dalo říci "vodou naplněný koncertní sál". Kdo se ponoří ušima pod vodu, vznáší se v solném roztoku, nebude překvapen jen vlastností zvuků tónů, ale bude to také překvapení pro oči. Na kopuli nad bazénem, která připomíná planetárium, je 360 stupňová projekce, kde se promítá kompozice barev a geometrických struktur

   Hned za lázeňskou promenádou se otevírá romantické údolí potoka Kirnitzsch, odkud vyjíždí v pravidelných intervalech historická elektrická dráha.

   V centru městečka můžete navštívit botanickou zahradu , muzeum, kostel nebo se svézt elektrickým výtahem nad Bad Schandau. Nebo vláčkem přes řadu mostů a tunelů. B.Schandau je vhodné jako výchozí bod k turistice do okolí, je zde možnost sportování a hlavně zde prochází cyklistická stezka podél Labe.

   Ještě dáme na náměstíčku kafíčko, přečkáme krátký deštím a už se kloužeme po hladině řeky dál.

   Míjíme Schrammsteine, pískovcový blok východně od Bad Schandau. Je to vhodné místo k horolezectví, jejich název "šrámové kameny" vznikl od horolezců, kteří zde přišly ke zranění (šrámům). Je to jeden z nejzajímavějších kopců Saského Švýcarska. Na západním úpatí je půlkruhové opevnění, které mělo osadu chránit v době bronzové. Na jižní straně stojí Barbarine, štíhlá skalní jehla, která je považována za znak Pfaffensteinu, podle pověsti zkamenělina neposlušné dívky.Po úderech několika blesků, byla několikrát opravována a tudíž do budoucna znepřístupněna horolezcům. 
 
 
 

     Pfaffenstein je nepřehlédnutelná stolová hora, jejíž strmá úbočí jsou lemována členitými pískovcovými skalami a osamocenými skalními věžemi. Během objevování přírodních krás tu zažijete dobrodružný strmý výstup, romantickou procházku mezi pozoruhodnými skalními útvary, a jedinečný rozhled na okolní stolové hory, hluboké lesy a útulné vesničky.

   V zátočině se objevuje vysoká stolová hora Koenigstein. A na ní hrad se strážnými věžemi, padacími mosty a kasematy - Georgeburg. V současné době je Koenigstein malým městečkem.

   Georgeburg má v areálu studnu hlubokou 152 metry a je technickým zázrakem, zbudovaná v roce 1589, je údajně nejstarší stavbou tohoto druhu v Německu. Všechny stavby chrání hradby, jejichž obvod měří přes 1700 metrů. Mohutná pevnost nebyla nikdy dobyta. Profesionální vojevůdci jako Petr I. a Napoleon, zde pobývali jen jako hosté.

   Není čas vystoupat pod oblaka. Snad příště. Na řece je tu už frmol. Lodí přibývá. I těch výletních. Tu a tam přívoz zbrzdí naši cestu.

   Míjíme město Pirna, které bylo včetně hradu v roce 1294 za 950 kg stříbra prodáno království českému a byla v následující době často objektem zástavy zeměpánů. Míjíme zámek, kde jeho schodiště padá až do řeky a před námi jsou Drážďany. Od hranic tak máme za sebou více jak 50 km. Město známe z dob nákupů a dnes se připravuje na své 1100 let výročí. Není tam co hledat. Obracíme.

   Na chvíli chceme zastavit a tak se blížíme k břehu. Vodní dráha je označena zelenou a červenou tyčí na obou březích, ale ouha. Najednou rána a nejedeme. Motor kvílí a nic. Je to jasné. Vrtule se trhla. Povodně tu převrátily dno. Ještě to nesrovnali, ale ani neoznačili. Co teď? Do města daleko. Je sobota. Všichni se chystají slavit. To nic neseženeme. Ztroskotali jsme u Drážďan. To by chtělo panáka. Mám svoji vlastní ořechovici. Tu však popíjí posádka. Kapitán nemůže. Co kdybychom to opravili a vyjeli.

   Chvíli přemýšlíme. Telefonuji Rudovi a konzultujeme, že jediná možnost je utemovat vrtuli na gumové vložce. Lámeme nerezový pásek určený na grilování a kleštěma to tam pomalu vtloukáme. Čas běží a blíží se podvečer. Po hodině to zkoušíme. Jede to, ale nemůžeme jít do plného výkonu. Suneme se proti proudu. Měříme rychlost. Je závratná. Až 5 km za hodinu. K autu to tak máme ne 2 hodiny, ale takto 14. To se nedá zvládnout i kdybychom jeli celou noc.

   Rozhodnuto! Pojedeme do setmění a pak uvidíme.

   Za šera přistáváme za ostrovem v řece a hledáme místo na stany. Není kde. Stavíme je tedy na písečné náplavce. Rozděláváme oheň, vaříme grog a opékáme šašliky naložené už z domova. Večerní idylka.

   Řeka se třpytí měsíčním světlem a náhle za zátočinou světlo. Blíží se k nám skleněný panelák na kolesech. Parník má snad pět pater. Sto metrů délky? Projíždí kolem tak 10 m. Za skly hraje country kapela a lidé tančí a popíjejí. Údiv. Ten ale přišel po chvilce. Kolesa vzala z řeky vodu a ta se za chvíli vyvalila na břeh. Na zaplavení šašliků to však stačí. Oheň ani nestačil zasyčet.

   Sakra. Kurňa. Musíme ho roztopit znovu. Jen se to daří, koukáme loď se na 120m široké řece točí. Obdivujeme zručnost kapitána, ale jen do té doby, než se znovu přiblíží k nám. Tlakem proti proudu zvedá ještě větší vlnu. To už ne jen šašliky zmizely pod vodou, ale i naše kolegyně Jitka. Kouká jí jen krk. No nazdar! I naši loď to hodilo na břeh. Je na souši.

   Celou noc prší. Ráno vstávám, sbíráme co voda namočila a vyrážíme dál proti proudu. Za chvíli jsme v Pirně. Dělíme se na dvě party. Dva zůstávají u lodi a dva jedou do Děčína pro auto s vlekem. Vesele to uběhne. Večer už sedíme v hospůdce v Čelákovicích a bavíme se na svůj účet jaká to byla fajn cesta.

   No fajn. Když vezmu náklady na benzín a osmičku za novou vrtuli, mohli jsme jet do Drážďan taxíkem. Ale to bychom si neužili tolik napětí i legrace, kterou je možné zažít jen na řece na lodi.

   A tak vodáci, kajakáři, motoráři. Vyražte tam. Stojí to za to. My tam letos v červenci jedeme zas. Ještě jsme nestihli vdechnout všechna tajemství a krásy tohoto kraje. A pak ty šašliky. To doma neugriluješ. Máčené máme teď rádi.

   Kdo by chtěl po proudu ještě dál, taky to stojí za to. Tam začíná kraj vína, Karla Maye, ale o tom možná zas někdy jindy.